Konec punku v Helsinkách je kniha pro ty, co aspoň chvíli žili punk. Nebo něco podobnýho. Ten můj punk se sice neodehrával na sklonku trudnejch osmdesátejch, takže to bylo bez všech těch cajtů a tý beznaděje, jak je to v tý knize, ale i tak mi některý momenty připomněly ten můj punk na začátku požehnanejch let devadesátejch, který dodnes považuju za nyní již všemožnými regulacemi pohřbenej vrchol svobody v týhle zemi. Takže ten můj punk, no on to nebyl punk, spíš nejdřív depeš a pak indie, se odehrával nikoliv v beznadějně zaplivanejch chalupách, ale ve všech těch radostnejch musicclubech, jako třeba v Trauči v Endu a v Hunťáku a v Aionu v Lomnici a na všech těch fesťácích v Chrudimi a ve Svojšicích a v Trauči a ve Vysokým nad Jizerou, ovšem některé projevy toho mýho punku byly těm zaplivanejm chalupám podobný. A to se mazlíčkům líbí, když čtou nějakou literaturu a v ní zachytávají takový ty situace, o kterejch je možno říct, že je tak nějak taky zažili. Příběh je to smutnej. Bývalý punkáči z v knize nejmenovaného východoněmeckého města (podle indicií tipuju Eisenhüttenstadt) se tak nějak plandají, zatímco jejich vždy bezútěšné město je nyní i přes všechno to budování obchodních zón a tunelů a dálnic snad ještě bezútěšnější, než když bylo za časů NDR ocelovým srdcem prvního socialistického státu na německém území. Štěstí nenajdou, vlastně ho ani nehledají a na to, že kdysi hráli v lokálně slavné punkové kapele, jen vzpomínají, či spíše nevzpomínají, anebo je to vlastně ani moc nezajímá. Pěkným vtípkem, který je později ke konci knihy umocněn, je to, že jejich manažer se jmenoval Malcolm a nakonec se ukáže, že ačkoliv byl stejně schopný jako ten Malcolm McLaren od Sex Pistols, byl to taky stejnej hajzl, ačkoliv trochu jinak. S českým prostředím se děj knihy prolíná prostřednictvím fiktivního deníku punkerky z Jeseníku, který se nakonec ukáže jako ne tak zcela fiktivní (pěkné překvapení na konec knihy, stejně jako odhalení skutečného vypravěče příběhu na jedné z posledních stránek). A pasáže z toho deníku považuju za jedny z nejvydařenějších částí románu. Opravdu. To se opravdu musí uznat, jak se autor ve zralém věku něco přes třicet vžil do duše té sedmnáctileté punkerky z Jeseníku. Neméně podařená je citace z "manifestu" dcery jednoho z hrdinů, čili poněkud více drsnější punkerky ze současnosti. No, a zde bych prozrazování děje knihy ukončil. Místo toho doporučím knihu přečíst všem, kteří aspoň pár měsíců v životě byli punk. Nebo depeš. Nebo indie. Nakonec snad... No, asi jsem sentimentální, ale opravdu bych těm lůzrům přál aspoň nějakej happy end. Když už několik z těch punkerů v tom příběhu zkapalo, tak aspoň ti zbylí by mohli býti nakonec šťastnými expunkery. Ale bohužel. Konec punku v Helsinkách není Hollywood, ale punk. Až do konce.