Název:

Analfabetka, která uměla počítat

Popis:

Druhý humoristický román Jonase Jonassona, jehož Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel, se v češtině prodalo přes padesát tisíc výtisků! Vypráví příběh černošské dívky Nombeko Mayeki, která se v roce 1961 narodila v Sowetu, chudinském předměstí Johannesburgu. Přestože neumí číst, velmi dobře rozumí matematice. Postupně se dopracuje na pozici, ve které navrhuje jaderné hlavice, a odstěhuje se do Švédska. Ve Švédsku vyšel román na podzim 2013 a okamžitě vzbudil ohlas srovnatelný se Stoletým staříkem, který tu byl dva roky po sobě nejprodávanějším románem.

Knihu nebo audioknihu? Máme obě!

Stoletý stařík se vám určitě taky bude líbit!

Ukázka z textu

Kapitola 1
O dívce z chatrče a muži, který ji odtamtud po své smrti dostal pryč

Vynašeči latrín z největšího slumu v Jihoafrické republice byli svým způsobem děti štěstěny, jelikož měli jak práci, tak střechu nad hlavou.
Statisticky vzato však neměli příliš valné vyhlídky do budoucna. Většině z nich hrozila předčasná smrt v důsledku tuberkulózy, zápalu plic, průjmových onemocnění, konzumace alkoholu, předávkování léky či následkem kombinace několika uvedených faktorů. Jen málokomu se poštěstilo dožít padesátky. Jedním z těch mála byl i šéf úřadu pro odvoz fekálií v Sowetu, který už byl ovšem sedřený a neduživý. Užíval příliš mnoho léků proti bolesti, zapíjel je příliš mnoha pivy a s obojím navíc začínal v příliš brzkou denní hodinu. Nejspíš proto tak vztekle vyjel na zástupce hygienického odboru z johannesburského magistrátu.
Negra, který si moc vyskakoval, však nebylo možné trpět, a tak se incident donesl až k předsedovi odboru, který hned následujícího dne při dopolední kávě kolegům oznámil, že je na čase dotyčného analfabeta ze sektoru B propustit a najít za něj náhradu.
Jinak byla ona dopolední káva moc příjemným posezením, neboť se podával dort na počest nového asistenta hygienického odboru. Asistent se jmenoval Piet du Toit, bylo mu pouhých třiadvacet let a teprve nedávno dokončil studia.
A právě on dostal problém v Sowetu na starost. Tak už to na johannesburském magistrátu chodilo. S negramotnými podřízenými obvykle jednali služebně nejmladší zaměstnanci, snad proto, aby se prací takříkajíc zocelili.
Zda byli všichni vynašeči latrín skutečně negramotní, nikdo nevěděl. O většině z nich se to zkrátka říkalo. Jisté bylo jen to, že nikdo z nich nechodil do školy, všichni bydleli v plechových chatrčích a všichni měli zoufale dlouhé vedení.

Piet du Toit se před první návštěvou slumu cítil poněkud nesvůj. Jeho otec, obchodník s uměním, mu pro jistotu půjčil svého osobního strážce.
Jen co mladý asistent vstoupil do kanceláře úřadu pro odvoz fekálií, neubránil se stížnosti na zápach, který tam panoval. Vedoucí úřadu, kterého měl propustit, ho uvítal vsedě za psacím stolem. Vedle něj stála mladá dívka, ještě dítě, která k asistentovu údivu otevřela ústa a odvětila, že hovno bohužel má tu nelibou vlastnost, že zapáchá.
Piet du Toit se na vteřinu zamyslel nad tím, zda se nejedná o ironii, vzápětí to ovšem vyloučil a rozhodl se dívčinu poznámku ignorovat. Místo toho vedoucímu úřadu oznámil, že právě přišel o práci. Dodal však, že pokud do příštího týdne sežene tři uchazeče o místo, jež se právě uvolnilo, má nárok na stejný počet měsíčních platů.
„Můžu zas vynášet latríny, abych si vydělal aspoň pár randů?“ otázal se čerstvě propuštěný vedoucí.
„Ne, to nemůžete,“ zavrtěl hlavou Piet du Toit.

O týden později byl asistent zpátky, opět s osobním strážcem.
Propuštěný vedoucí opět seděl za svým stolem, tentokrát zřejmě naposledy. Vedle něj stála stejná dívka jako posledně.
„Kde máte ty tři uchazeče?“ zajímal se Piet du Toit.
Propuštěný šéf řekl, že dva kandidáti se bohužel nemohli dostavit. Jednomu předchozího večera někdo při pouliční rvačce podřízl krk. A kde se zdržuje druhý, nedokázal říct, pouze konstatoval, že by se snad mohlo jednat o recidivu.
Piet du Toit se raději nevyptával, jaký druh recidivy má bývalý vedoucí na mysli. Šlo mu jen o to, dostat se co nejrychleji pryč.
„A co ten třetí?“ zeptal se proto netrpělivě.
„Třetí stojí tady vedle mě. Už pár let mi tu s kdečím pomáhá a musím říct, že je to šikovná holka.“
„Do hajzlu,“ rozčílil se Piet du Toit, „přece nemůžu vedoucím úřadu jmenovat dvanáctileté dítě!“
„Je mi čtrnáct,“ ohradila se dívenka. „A mám devítiletou praxi.“
Asistent du Toit s nelibostí nasál nevábný zápach a zmocnila se ho obava, aby mu nenačichl oblek.
„Už fetuješ?“ zeptal se.
„Ne,“ odvětila dívka.
„Jsi těhotná?“
„Ne.“
Piet du Toit se na pár vteřin odmlčel. Neměl nejmenší chuť vracet se na tohle místo víckrát, než bude nezbytně nutné.
„Jak se jmenuješ?“ otázal se proto.
„Nombeko,“ představila se dívka.
„A dál?“
„Myslím, že Mayeki.“
Panebože, oni ani nevědí, jak se jmenujou.
„No dobře. Když mi slíbíš, že nebudeš pít ani fetovat, je to místo tvoje.“
„Slibuju.“
„Domluveno.“
Piet du Toit se obrátil na propuštěného:
„Říkali jsme tři měsíční platy za tři uchazeče. Na jednoho uchazeče teda vychází jeden plat. Mínus jeden za to, že je to ještě dítě.“
„Je mi čtrnáct,“ ohradila se znovu dívka.
Piet du Toit se otočil na podpatku a s gorilou v patách bez pozdravu odkráčel.
Dívka, která se právě stala nadřízenou svého nadřízeného, bývalému nadřízenému poděkovala za pomoc a prohlásila, že ho s okamžitou platností přijímá zpět jakožto svou pravou ruku.
„A co asistent?“ namítl bývalý vedoucí.
„Změníme vám jméno. Negr jako negr. Vsadím se, že si toho ani nevšimne,“ pravila čtrnáctiletá dívka, která vypadala na dvanáct.

Nově jmenovaná vedoucí úřadu pro odvoz fekálií v sowetském sektoru B nikdy nechodila do školy. Zaprvé měla její matka jiné životní priority a zadruhé ji porodila ze všech zemí zrovna v Jihoafrické republice, navíc počátkem šedesátých let, kdy tamější politická reprezentace zastávala názor, že děti jako Nombeko se zkrátka nepočítají. Tehdejší premiér proslul řečnickou otázkou, proč by měli černoši chodit do školy, když se stejně nehodí k ničemu jinému než k nošení dřeva a vody.
V tom se ovšem zmýlil, jelikož Nombeko nenosila dříví ani vodu, nýbrž exkrementy. Koneckonců nemohl nikdo předpokládat, že by se ta útlá dívenka mohla v dospělosti setkávat s králi a prezidenty, že by se stala postrachem všech národů nebo by snad jinak mohla ovlivňovat světové dějiny.
To by ovšem nesměla být taková, jaká byla.
V první řadě byla velmi pracovitá. V pěti letech vynášela sudy stejně velké jako ona sama. Práce jí skýtala přesně takový výdělek, jakého bylo třeba, aby ji matka mohla každý den pověřit zakoupením láhve ředidla, kterou pokaždé přijala se slovy: „Děkuju, holčičko,“ načež odšroubovala zátku a jala se tišit nekonečnou bolest způsobenou vědomím, že sobě ani dceři nedokáže zajistit lepší budoucnost.
Nombečin otec byl své dceři naposledy nablízku dvacet minut poté, co oplodnil její matku.
Jak Nombeko rostla, postupně zvládala za den vynést více sudů a její výplata umožňovala koupit víc než jen láhev ředidla.
Její matka si proto brzy navykla kombinovat ředidlo s léky a alkoholem. Dcera, která záhy pochopila, že už to tak dál nejde, matku varovala. Buď ihned přestane, nebo to bude její smrt.
Matka s pochopením pokývala hlavou.

Účast na pohřbu byla hojná. V Sowetu tou dobou žilo mnoho lidí, jejichž životní náplň sestávala především ze dvou činností: z pomalého zabíjení sebe sama a posledního loučení s těmi, jimž se to už podařilo.
Když matka zemřela, bylo Nombeko deset let. Na otce se, jak už jsme řekli, obrátit nemohla. Nejprve zvažovala, že by začala tam, kde matka skončila, a vytvořila by si před realitou chemickou ochranu. Po další výplatě se však nakonec rozhodla, že si raději koupí něco k snědku. Poté, co utišila hlad, se kolem sebe rozhlédla a udiveně se otázala: „Co tu vlastně dělám?“
Bylo jí jasné, že momentálně nemá jinou alternativu. Na jihoafrickém pracovním trhu nebyly negramotné desetileté dívky zrovna nejžádanější skupinou uchazečů. V této části Soweta pracovní trh ani neexistoval. Neexistovalo tu vlastně ani moc pracujících.
I ti nejubožejší představitelé lidského pokolení však mají jisté tělesné potřeby, což dívce jménem Nombeko zajišťovalo alespoň minimální příjem, který si po smrti matky mohla nechávat pro sebe.
Aby jí čas strávený vláčením sudů rychleji ubíhal, začala je už v pěti letech počítat:
„Jeden, dva, tři, čtyři, pět…“
Postupem času si začala vytvářet obtížnější matematické úlohy, aby ji neomrzely:
„Patnáct sudů krát tři auta krát sedm nosičů plus jeden, který jen sedí a kouká, jelikož má opici… to dělá… tři sta šestnáct.“
Dokonce i Nombečina matka, která s výjimkou ředidla příliš nevnímala okolí, si kupodivu všimla, že její dcera umí sčítat a odčítat. Během posledního roku svého života této její dovednosti využívala pokaždé, když bylo třeba rozdělit zásilku léků nejrůznějších barev a účinků mezi obyvatele několika chatrčí. Láhev ředidla je prostě láhev ředidla, to nejsou žádné počty. Ovšem rozdělit padesáti, sto, dvěstěpadesáti a pětisetmiligramové tablety mezi několik lidí na základě jejich poptávky a platební schopnosti, to už vyžaduje jisté matematické dovednosti.
A právě v nich Nombeko excelovala.
Kupříkladu se jednou nachomýtla u toho, když se její nadřízený mořil sepisováním měsíční zprávy o hmotnosti a objemu vyvezených fekálií.
„Devadesát pět krát devadesát dva,“ mumlal vedoucí. „Kde mám sakra kalkulačku?“
„Osm tisíc sedm set čtyřicet,“ odvětila Nombeko.
„Radši mi pomoz najít tu kalkulačku, holčičko.“
„Osm tisíc sedm set čtyřicet,“ opakovala Nombeko.
„Co to povídáš?“
„Devadesát pět krát devadesát dva je osm tisíc sedm set…“
„Jak to můžeš vědět?“
„To je přece jednoduché. Devadesát pět je sto bez pěti, devadesát dva sto bez osmi. Když se to prohodí a odečte, zbude z obou osmdesát sedm. Pět krát osm je čtyřicet. Osmdesát sedm a čtyřicet, to máme osm tisíc sedm set čtyřicet.“
„Jaks na to přišla?“ vyvalil oči vedoucí.
„Nevím,“ pokrčila rameny Nombeko. „Ale měli bysme se vrátit k práci, ne?“
Toho dne byla povýšena na asistentku vedoucího úřadu.
Analfabetku, která uměla počítat, však čím dál víc frustrovalo, že nerozumí vyhláškám shora, které se kupily na psacím stole jejího nadřízeného. Jemu ostatně písmena také činila obtíže. S vypětím všech sil se prokousával každým řádkem v afrikánštině a přitom listoval anglickým slovníkem, aby tu změť nepochopitelných znaků alespoň převedl do jemu srozumitelného jazyka.
„Co nám chtějí tentokrát?“ zajímala se občas Nombeko.
„Máme líp plnit pytle,“ odvětil šéf. „Aspoň myslím. Nebo chtějí zrušit část latrín. Je to trochu nejasné.“
Vedoucí si povzdychl. Jeho asistentka mu nemohla být nikterak nápomocná, a proto si také povzdychla.

Jednoho dne se na ni ovšem usmálo štěstí.

 

Obal:

Cena: 379,- Kč

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

(c) 2007 - 2024 Knihkupectví U Krumlů s.r.o. Krkonošská 196, Vrchlabí, IČO: 08677662 DIČ: CZ08677662, telefon: 499 421 524, e-mail: knihkupec@knihkupec.com vývoj, správa elektronického obchodu www.foxcom.eu XML Sitemap